Informace

Existuje biologický základ pro různé akcenty?


Jak se akcenty poprvé vyvinuly? Bylo to závislé na klimatu? nebo to byl problém sociálního chování?

Existuje nějaký biologický důvod pro vývoj akcentů?


Ne. Accent je čistě ekologický. Schopnost zachytit jedinečné zvuky jazyka nebo variace jazyka zaniká kolem puberty: http://en.wikipedia.org/wiki/Language_acquisition

To je důvod, proč dospělí, kteří se učí druhý jazyk, mají potíže s rozlišováním jedinečných zvuků druhého jazyka. Pro studenty angličtiny mohou být zvuky „th“ a rozdíl mezi „l“ a „r“ obtížné. Pro jazyky založené na sanskrtu existuje řada aspirovaných/neaspirovaných souhlásek někde mezi „b“ a „v“, které anglicky mluvící lidé jen těžko rozlišují, natož napodobují.


'Gay geny ': věda je na dobré cestě, narodili jsme se tímto způsobem. Pojďme se s tím vyrovnat.

V nedávném článku Guardianu Simon Copland tvrdil, že je velmi nepravděpodobné, že by se lidé narodili jako homosexuálové (nebo pravděpodobně jakákoli jiná sexuální orientace). Vědecké důkazy říkají něco jiného. Důrazně to ukazuje na biologický původ našich sexualit. Hledání důkazů na biologickém základě by nás nemělo děsit ani podkopávat práva homosexuálů, lesbiček a bisexuálů (LGB) (studie, na které odkazuji, nezahrnují transsexuální jedince, takže své komentáře omezím na lesby, gaye a bisexuály). Tvrdil bych, že porozumění naší základní biologické povaze by nás mělo posílit při prosazování práv LGB.

Podívejme se na fakta a pohled na problém. Důkazy nezávislých výzkumných skupin, které studovaly dvojčata, ukazují, že genetické faktory vysvětlují asi 25-30% rozdílů mezi lidmi v sexuální orientaci (heterosexuální, gay, lesbička a bisexuál). Studie dvojčat jsou prvním pohledem na genetiku rysu a říkají nám, že existují věci jako „geny pro sexuální orientaci“ (nesnáším frázi „gay gen“). Tři studie zjišťování genů ukázaly, že bratři homosexuálové sdílejí genetické markery na chromozomu X. Nejnovější studie také našla sdílené markery na chromozomu 8. Tento nejnovější výzkum překonává problémy tří předchozích studií, které nenašly stejné výsledky.

Snahy o hledání genů mají problémy, jak tvrdí Copland, ale jde o technické a nikoli katastrofické chyby ve vědě. Například komplexní psychologické rysy mají mnoho příčinných genů (nejen „gay gen“). Ale každý z těchto genů má malý vliv na rys, takže nedosahujte tradičních úrovní statistické významnosti. Jinými slovy, spousta genů, které ovlivňují sexuální orientaci, může spadat pod radar. Vědecké techniky ale nakonec doženou. Ve skutečnosti existuje více naléhavých problémů, které bych chtěla řešit, například nedostatečný výzkum ženské sexuality. Možná je to kvůli stereotypu, že ženská sexualita je „příliš složitá“ nebo že lesbičky jsou vzácnější než homosexuálové.

Geny nejsou zdaleka celý příběh. Sexuální hormony v prenatálním životě hrají roli. Například dívky narozené s vrozenou adrenální hyperplazií (CAH), která má za následek přirozeně zvýšené hladiny mužských pohlavních hormonů, vykazují v dospělosti relativně vysokou míru přitažlivosti stejného pohlaví. Další důkazy pocházejí od genetických mužů, kteří byli díky nehodám nebo narození bez penisu podrobeni změně pohlaví a byli vychováváni jako dívky. V dospělosti jsou tito muži obvykle přitahováni ženami. Skutečnost, že nemůžete genetického muže sexuálně přitahovat k jinému muži tím, že ho vychováváte jako dívku, činí jakoukoli sociální teorii sexuality velmi slabou. Geny by mohly samy postrčit člověka k určité sexuální orientaci nebo by geny mohly jednoduše interagovat s jinými faktory prostředí (jako jsou pohlavní hormony v děloze), aby ovlivnily pozdější sexuální orientaci.

Mozky homosexuálů a heterosexuálů se také zdají být organizovány odlišně. Například vzorce organizace mozku vypadají podobně mezi homosexuály a heterosexuálními ženami a mezi lesbickými ženami a heterosexuálními muži. Homosexuálové se v reakcích na mozkové vzorce objevují v průměru „typičtěji“ a lesbické ženy jsou poněkud „typičtější pro muže“. Rozdíly v organizaci mozku znamenají rozdíly v psychologii a studie po studii ukazují rozdíly v poznání mezi heterosexuálními a homosexuálními lidmi. Rozdíly mezi homosexuály tedy nejsou jen o tom, koho máte rádi. Odrážejí se v naší psychologii a ve způsobu, jakým se chováme k druhým. Vliv biologie se táhne celým naším sexuálním a genderovým životem a tyto rozdíly, tu rozmanitost, je určitě třeba oslavovat.

Někteří spisovatelé mají tendenci mávnout vědeckými důkazy tím, že nás nutí nahlédnout do historie sexuality nebo tvrdí, že homosexualita je sociální konstrukce (narážka Michel Foucault a podobně). Ale tyto účty jsou přinejlepším pouze popisy a ne vědeckými teoriemi. Účty sociálních konstruktérů nevytvářejí žádné hypotézy o sexuální orientaci a nepodléhají systematickému testování. Proč bychom tedy měli jejich tvrzení brát vážně? Sociální konstruktivismus a postmodernistická teorie v první řadě zpochybňují samotnou platnost empirické vědy. To není o nic lepší než popírání klimatických věd.

Někteří budou tvrdit, že naše zkušenosti se zdravým rozumem jsou plné lidí, kteří jsou „plynulí“ ve své sexuální orientaci nebo mění svoji sexualitu. Neudělá to ani jedno, protože naše zkušenost nás neustále oklamává. Změna je široce používána k argumentaci proti biologickým vysvětlením. Kritici řeknou, že pokud se chování změní nebo je „tekuté“, pak to určitě nemůže mít biologický základ? To je falešné, protože je to naše biologie, která nám umožňuje učit se, reagovat na socializaci a pomáhá vytvářet naši kulturu. Ukázání důkazů o změně tedy není argumentem proti biologii. V sexualitě v průběhu času skutečně existuje určitá plynulost, převážně mezi ženami. Neexistuje však žádná „zvonovitá křivka“ sexuální orientace. Lidé mohou změnit identifikační štítky, které používají a se kterými mají sex, ale sexuální přitažlivosti se v průběhu času zdají stabilní.

Pamatujte, že sexuální orientace je vzorec touhy, nikoli chování nebo sexuálních aktů jako takových. Nejde o prostý projev vůle nebo výkon. Zamilujeme se do mužů nebo žen, protože máme homosexuální, přímou nebo bisexuální orientaci a ne kvůli volbě. Přestaňme tedy předstírat, že v sexuální orientaci existuje výběr. Kdo si vlastně „vybere“ cokoli podstatného? Naše volby jsou určitě výsledkem věcí, které jsme si nevybrali (naše geny, osobnosti, výchova a kultura).

Lidé se obávají, že vědecký výzkum povede k „lékům“ na homosexualitu (což je zvláštní starost, pokud nevěříte v argument „narozený tímto způsobem“). Starají se o to více než o důsledky výběru nebo vysvětlení prostředí, které také nejsou bez rizika. Ale zjevně se žádná z těch nejhorších předpovědí nenaplnila. Identity sexuálních menšin nebyly podrobeny lékařské prohlídce ani nebyly provedeny žádné genetické testy. Genetické testy by nikdy nevedly ke 100% přesné identifikaci LGB jedinců, protože, jak jsem řekl, geny tvoří méně než jednu třetinu příběhu. Pokud jde o sociální politiku a právní oblast, vydali jsme se směrem k více právům a svobodám pro LGB (alespoň na Západě) a ne méně.

Měly by tedy příčiny sexuality ovlivňovat náš pohled na identity sexuálních menšin? Ne. Příčiny rysu by neměly ovlivnit, jak ho vidíme. Věda nám ale ukazuje, že sexualita má biologický základ: tak prostě věda dopadla. Nemá cenu to popírat. Pojďme to tedy použít k doplnění, ale nikoli k nahrazení diskuse o právech LGB a sociální politice. Biologie rozmanitosti sexuality říká světu, aby se s tím vyrovnal. Jsme tím, kým jsme, a naše sexuality jsou součástí lidské přirozenosti.

Moje obava z tvrzení o sociální konstrukci, výběru a podobných je, že hraje do rukou homofobní ideologie, do rukou „averzních terapeutů“ a do rukou rostoucí kultury, která se snaží minimalizovat rozdíly mezi homosexuály. Připomíná mi to něco, na co narážel Noam Chomsky: kdyby lidé byli zcela nestrukturovaná stvoření, byli bychom vystaveni totalitním výstřelkům vnějších sil.

Dr. Qazi Rahman je akademikem Psychiatrického institutu na King’s College v Londýně. Studuje biologii sexuální orientace a důsledky pro duševní zdraví a je spoluautorem Narozený gay? Psychobiologie sexuální orientace


Transgenderová předsudek a víra v biologický základ pro pohlaví

S blížícím se koncem června končí řada akcí spojených s měsícem hrdosti, měsíc trvající oslavou sexuální rozmanitosti a genderových rozptylů-často zaměřené na zviditelnění komunity LGBTQIA, boj proti stigmatu a prosazování rovných práv.

Ale bitva o odstranění stigmatu a dosažení těchto práv bude určitě pokračovat, protože nedávné debaty o tom, které koupelny by transsexuálové muži a ženy měli používat, až příliš dobře ilustrují.

Tady roky v 13.7Barbara J. Kingová píše o tom, čemu říká spektrum genderového vyjádření, a „skutečnost, že genderová identita není jen - nebo dokonce většinou - o biologii a že ji rozhodně nelze redukovat na pohlaví, je přiřazeno na narození." To je obzvláště důležitá lekce ve světle nového výzkumu, který identifikuje jeden ze zdrojů předsudků vůči transgender jednotlivcům: (většinou mylné) přesvědčení, že stereotypní vlastnosti mužů a žen ve skutečnosti spadají do nějakého neměnného rysu něčí biologie.

V nové studii, připravované v časopise Sexuální role, vědci Boby Ho-Hong Ching a Jason Teng Xu představili 132 univerzitním studentům v Hongkongu jeden ze tří článků k přečtení. Jeden článek měl posílit myšlenku, že rozdíly mezi pohlavími mají biologický základ, jeden měl tento názor zpochybnit a třetí byl zcela nesouvisející s rozdíly mezi pohlavími a sloužil jako základní srovnání.

Článek obhajující biologický základ pro pohlaví představil studii, jejímž cílem bylo zjistit, že „mozky mužů a žen jsou zapojeny odlišně“, což „by mohlo vysvětlit některé rozdíly v osobnosti a chování mezi mužem a ženou“. Dále popsal studii a citoval fiktivní odborníky, včetně „profesora Schneidera“, který shrnul: „Existuje neurologická příčina rozdílů mezi pohlavími, což naznačuje, že tyto rozdíly je obtížné změnit.“

Alternativní článek uvádí stejnou studii, ale obsahuje také několik varovných poznámek. Vědci například poznamenali, že muži a ženy „stále mají mnoho podobností, pokud jde o mozkovou architekturu“ a že „vztahy mezi mozkem a lidským chováním jsou složité“. V této verzi prof. Schneider místo toho varoval, že studie „nenabízejí vhled do sociálně-biologických vývojových procesů, které vedou k pozorovaným rozdílům mezi muži a ženami. Neurologické asociace s rozdíly mezi pohlavími nejsou pevné, ale lze je změnit podle faktorů prostředí. . "

Po přečtení jednoho ze tří článků a splnění nesouvisejícího úkolu pak účastníci odpověděli na různé otázky určené k zhodnocení jejich stereotypů o transgenderových jednotlivcích a také jejich postojů k nim. Například uvedli, jak moc souhlasí s prohlášeními, včetně „transgenderismus ohrožuje instituci rodiny“ a „cítil bych se dobře, kdybych zjistil, že můj soused je transgenderový jedinec“. Poslední řada otázek se týkala občanských práv, například na otázky: „Pooperační transsexuálové v Hongkongu by měli mít právo uzavřít manželství v novém sexu“ a „Transgender lidé v Hongkongu by měli mít právo změnit své narození. certifikáty. "

Vědci zjistili, že ti účastníci, kteří si přečetli článek podporující biologický základ pro rozdíly mezi pohlavími, měli výrazně větší pravděpodobnost než účastníci, kteří si přečetli některý z dalších článků, aby nahlásili negativní stereotypy o transgenderových jednotlivcích, aby nahlásili předsudkové postoje a odmítli rovná práva. Odpovědi pro účastníky, kteří si přečetli alternativní článek nebo kontrolní článek, se navzájem nelišily.

Autoři navrhují, aby článek podporující biologický základ pro genderové rozdíly posílil to, co psychologové nazývají „esencialistickým“ pohledem na gender - myšlenku, že muži a ženy patří do zásadně odlišných kategorií, které mají nějaký inherentní základ (nějakou „esenci“), takže kategorie mají ostré a neměnné hranice a takové, že členové stejné kategorie sdílejí navzájem mnoho důležitých podobností. Z tohoto pohledu je těžké porozumět nesouladu mezi genderovou identitou člověka a jeho přiřazeným pohlavím, pokud je to biologický základ pro jeho přiřazený sex, který je považován za odraz jeho skutečné „podstaty“. To by zase mohlo podpořit předpojatější přístup k lidem, kteří se identifikují s jiným pohlavím, než jaké bylo přiřazeno při narození.

Předchozí práce podporuje několik z těchto myšlenek: že biologický základ pro genderové rozdíly hraje roli v psychologickém esencialismu a že psychologický esencialismus může posilovat předsudky. Jedna studie například zjistila, že po přečtení fiktivního zpravodajského článku, který vysvětlil rozdíl v pohlaví z biologického hlediska, účastníci častěji uváděli, že se lidé nemohou snadno změnit, a spojovali muže a ženy se svými stereotypními atributy, jako je výchova k ženy a konkurenceschopné pro muže. Další studie zjistila, že lidé, kteří uvažovali o určité sociální kategorii více esencialisticky, měli tendenci považovat skupinu za nižší status. Průzkumná studie nakonec zjistila, že přesvědčení, že pohlaví má biologický základ, korelovalo s odporem k transgenderovým občanským právům.

Nová studie Chinga a Xu jde nad rámec této předchozí práce a ukazuje kauzální vztah mezi přesvědčeními o biologickém základu pohlaví a řadou přesvědčení o transgenderových jednotlivcích, se zvláštní rolí pro esencialistické závazky, které biologický základ zahrnuje. Zjištění mimo jiné naznačují, že pokud lidé ocení nedichotomickou a různorodou povahu genderové identity, je méně pravděpodobné, že by si udrželi negativní názory na transgenderové lidi, a méně pravděpodobně budou proti jejich právům.

Tania Lombrozo je profesorkou psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Píše o psychologii, kognitivní vědě a filozofii, s občasnými výpady do rodičovství a veganství. Na Twitteru můžete držet krok s tím, co si myslí: @TaniaLombrozo


Hormonální vlivy

Sexuální diferenciace plodu probíhá v děloze v důsledku hormonálních vlivů na vývojový proces. Tyto hormony ovlivňují nejen diferenciaci pohlavních orgánů, ale také ovlivňují vývoj mozku. Vědci vyslovili hypotézu, že kolísání fetálních hormonů může ovlivnit vývoj mozku takovým způsobem, který ovlivní následné sexuální preference. Protože by však bylo neetické získat hladiny hormonů plodu (příliš nebezpečné pro plod), byly namísto skutečných hladin hormonů použity proxy. Mezi tyto proxy patří rozdíly ve velikosti a tvaru skeletu, včetně poměru dlouhých kostí paží a nohou vzhledem k rozpětí nebo postavě paží a kostí rukou dospělých (poměr délek různých prstů). Neexistují však žádné rozdíly v cirkulujících pohlavních hormonech mezi heterosexuálními a homosexuálními muži (Meyer-Bahlburg 1984).

Délka prstu

Studie ukázaly, že poměry číslic jsou prediktory několika hormonů, včetně testosteronu (androgenu), luteinizačního hormonu a estrogenu (Manning, et al., 1998). U žen má ukazováček (2D, druhá číslice) téměř stejnou délku jako čtvrtá číslice (4D). U mužů je však ukazováček obvykle kratší než čtvrtý a tento poměr 2D: 4D u žen je stanoven u dvouletých dětí. Předpokládalo se, že rozdíl mezi pohlavími v poměru 2D: 4D odráží prenatální vliv androgenů na muže. Následná studie ukázala, že 2D: 4D poměry homosexuálních mužů vs. heterosexuálních mužů se nelišily (Williams, et al. 2000). Homosexuální ženy však vykazovaly výrazně menší 2D: 4D poměry ve srovnání s heterosexuálními ženami, což naznačuje, že ženy vystavené více androgenům v děloze mají tendenci vykazovat SSA.

Jiné studie zjistily, že čím více starších bratrů má mužské dítě, tím je pravděpodobnější, že si vytvoří homosexuální orientaci (McConaghy, et al. 2006). Tato studie také zjistila, že homosexuální muži měli větší než očekávaný podíl bratrů mezi svými staršími sourozenci (229 bratrů: 163 sester) ve srovnání s běžnou populací (106 mužů: 100 žen). Následné rozsáhlejší studie zjistily, že starší bratři neovlivňují mužskou sexuální orientaci (Zietsch, et al. 2012 Bogaert 2010). Bylo zjištěno, že muži, kteří měli dva nebo více starších bratrů, měli nižší poměr 2D: 4D (Williams, et al. 2000), což naznačuje, že v děloze zaznamenali zvýšené množství androgenů. Důvod, proč zvýšené androgeny předurčují muže i ženy k projevům homosexuálního chování, nebyl ve studii vysvětlen. Studie zkoumající 2D: 4D poměry u dvojčat shodných a nesouhlasných pro sexuální orientaci zjistila rozdíly mezi nesouhlasnými ženskými dvojčaty, ale ne mužskými dvojčaty, i když velikosti vzorku byly velmi malé (Hall and Love 2003). Velká kohorta (255 116 účastníků) z Velké Británie však nenašla žádnou souvislost mezi ženským poměrem SSA a 2D: 4D (Manning, Churchill a Peters 2007).

Dlouhé kosti

Další studie zkoumala délku dlouhých kostí v pažích, nohou a rukou. Ve srovnání s heterosexuálními muži nebo homosexuálními ženami měli homosexuální muži i heterosexuální ženy snížený růst dlouhých kostí v pažích, nohou a rukou (Martin a Nguyen 2004). V souladu s tím vědci vyslovili hypotézu, že mužští homosexuálové během vývoje zaznamenali sníženou expozici androgenu než heterosexuální muži, zatímco ženské homosexuály měly během vývoje větší expozici steroidům než jejich heterosexuální protějšky. Není nutné říkat, že tato studie přímo odporuje výsledkům Williamsovy studie výše, která ukázala, že muži s více staršími bratry (kteří měli sklon být homosexuální) zaznamenali zvýšenou expozici androgenům.

Vrozená adrenální hyperplazie

Studie zahrnující vzácnou hormonální nerovnováhu, vrozenou adrenální hyperplazii (CAH), způsobenou defektním enzymem 21-hydroxylázou, naznačují, že extrémní hormonální abnormality mohou do určité míry ovlivnit sexuální orientaci. CAH během vývoje zvyšuje produkci mužských hormonů. U ženských plodů vedlo zvýšené množství androgenů k vývoji nejednoznačných vnějších genitálií. Metaanalýza 18 studií CAH ukazuje, že 91,5% žen trpících CAH končí s heterosexuální orientací (Meyer-Bahlburg, et al. 2008), přestože během vývoje plodu měla vážnou nerovnováhu testosteronu. Tyto studie ukazují, že hormonální vlivy in utero nejsou hlavním důvodem ženské SSA.

Nesoulad pohlaví v dětství

Předpokládá se, že chování dětí bude ovlivněno hormonální nerovnováhou během vývoje nebo raného dětství. Takové nestereotypní chování v dětství (např. Chlapci hrající si s panenkami nebo dívky projevující zájem o hru na hru) jsou spojovány se sexuální orientací osob stejného pohlaví (Bailey a Zucker 1995). Takové studie však byly provedeny retrospektivně na základě vzpomínek účastníků nebo rodinných příslušníků, které by mohly být poznamenány zkušenostmi z dětství. Asociace dětské neshody pohlaví s SSA byla zpochybněna jinými vědci (Gottschalk 2003) a bylo prokázáno, že je prediktorem špatného psychologického zdraví (Rieger a Savin-Williams 2012).

Závěr hormonálních vlivů

Všechny studie uvádějící možný hormonální vliv na SSA trpí nedostatkem konkrétních důkazů, že hormony ve skutečnosti hrají v sexuální orientaci jakoukoli roli. Varianty androgenových genů ve skutečnosti nehrají v mužské sexuální orientaci roli (Macke, et al. 1993). Skutečnost, že protichůdné studie uvádějí zvýšené a snížené množství androgenů jako základ pro SSA, nevyvolává důvěru v to, že proxy jsou legitimní. Správně, studie, která dokumentovala skutečné hladiny hormonů, na rozdíl od proxy, by pravděpodobně poskytla definitivnější data. Skutečnost, že extrémní hormonální abnormalita zjištěná u CAH ovlivňuje SSA pouze mírně, ukazuje, že není přesvědčivé, že jemné abnormální hormonální vlivy představují jen málo (pokud vůbec) případů SSA.


Vědci tvrdí, že rasa nemá biologický základ

Vědci, kteří se zabývají analýzou genetických vláken lidské rozmanitosti, v neděli uvedli, že koncept rasy-zdroj dodržování kulturních a politických rozporů v americké společnosti-jednoduše nemá základ v základní biologii člověka.

Vědci by to měli opustit, řekli.

Jejich kontroverzní závěr vyrůstá z přesnějšího porozumění základní genetice lidského druhu a toho, jak povrchové rozdíly v barvě kůže, vlasů a obličejových rysů, které se v každodenním životě mohou zdát velké, nemají nic společného se základní biologií lidských rozdílů .

"Biologicky v podstatě říkáme, že rasa již není platným vědeckým rozlišením," řekl Solomon H. Katz, antropolog z Pennsylvánské univerzity.

Mluvení před americkým Assn. pro pokrok vědy, který se tento týden setká v Atlantě, vědci přednesli své prezentace v srdci regionu, který byl po staletí alternativně transfixován a transformován rasovými divizemi.

"Rasa je sociální konstrukt odvozený převážně z vjemů podmíněných událostmi zaznamenané historie a nemá žádnou základní biologickou realitu," řekl C. Loring Brace, biologický antropolog z University of Michigan.

Vědci jednali částečně proto, aby napravili dědictví mylných představ o biologii rasy, ve kterém dřívější generace výzkumníků poskytovaly surovinu pro falešná tvrzení o rasové nadřazenosti. "Rádi si vymysleli biologický základ pro týrání lidí," řekl antropolog Brown University John Ladd.

Práce diskutovaná v neděli vychází z nové schopnosti rekonstruovat genetickou evoluci lidstva a nového ocenění za to, jak lidstvo rozvíjelo genetickou rozmanitost, jak se šířilo po celém světě.

Pomocí nástrojů molekulární biologie mohou vědci nahlédnout do povrchních charakteristik, aby prozkoumali silnější, základní genetické shodnosti a rozdíly, díky nimž rasové kategorie vypadají stále více svévolně a irelevantně, uvedli odborníci.

"Staré biologické definice rasy byly založeny na tom, jak lidé vypadali," řekl Joseph L. Graves Jr., evoluční biolog na Arizona State University West. "Teď, když máme lepší pohled na rasu." . . mohli bychom konstruovat rasy podle toho, jaký typ otisků prstů lidé mají nebo jaký mají krevní typ, a to by bylo stejně legitimní. “

Zřídka byli Američané tak znepokojeni svými etnickými a rasovými odlišnostmi-při posledním sčítání lidu v USA se lidé hlásili k nějakému 300 rasovým nebo etnickým skupinám-ani tolik antropologů nebylo tak ochotných odmítnout rasu jako biologickou kategorii.

Jeden průzkum z Central Michigan University říká, že více než polovina všech kulturních a fyzických antropologů již rasu nepovažuje za užitečnou vědeckou definici.

Vědci v neděli uvedli, že se nesnaží popírat lidskou rozmanitost, ani nenaznačují, že by historici, sociologové nebo federální sčítání lidu ve své práci opustili rasové kategorie. Chtějí spíše zajistit, aby vědecké studium lidské rozmanitosti již nebylo znevýhodňováno spoléháním se na umělé kategorie.

"Sociální vědci jsou konfrontováni s dilematem v tom, že používají rasové kategorie za účelem provádění svých výzkumných studií, porovnávání a porovnávání životních šancí nebo sociálního a ekonomického pokroku současně s pochopením, že rasa nemá biologickou realitu," řekl Michael Omi, odborník na etnická studia na UC Berkeley.

"Ve skutečnosti nikdy nemůžeme mít žádné skutečně stabilní, soudržné kategorie rasy a etnického původu." Většina z toho je sociálně nebo historicky formovaná a politicky determinovaná, “řekl.

Vědci přehodnocují vědecké myšlenky rasy v době, kdy je mnoho výzkumníků obecně podezřívavých vůči snahám o propojení rasy a komplexního sociálního chování.

Přestože mezi skupinami lidí nemusí existovat žádné významné biologické rasové rozdíly, vědci uvedli, že to nepodkopává myšlenky-například afirmativní akce-které mohou být založeny na kulturních rozdílech pramenících z toho, jak mohly být skupiny historicky zacházeny.

"Základní propast mezi rasami ve Spojených státech není ani tak kultura, ani hotovost nebo barva, je to (rozdíl) vysvětlení chování," řekl Rhett Jones, ředitel Centra pro studium rasy Brown University.

"Většina bílých lidí-ne všichni-opravdu věří, že o někom můžete říct něco podle jeho barvy pleti," řekl. "Většina černochů opravdu věří, že chování je určeno volbou."

"Jen velmi málo černochů si například myslí, že existuje bílý gen pro rasismus," řekl.


Kriminalista věří, že násilné chování je biologické

Když před dvaceti lety umožnilo zobrazování mozku vědcům studovat mysl násilných zločinců a porovnávat je se zobrazováním mozku „normálních“ lidí, otevřela se zcela nová oblast výzkumu - neurokriminologie.

Adrian Raine byl první osobou, která provedla studii zobrazování mozku na vrazích, a od té doby pokračuje ve studiu mozků násilných zločinců a psychopatů. Jeho výzkum ho přesvědčil, že zatímco násilný způsob chování má sociální a environmentální prvek, existuje i druhá strana mince a tou stranou je biologie.

„Stejně jako existuje biologický základ pro schizofrenii a úzkostné poruchy a deprese, říkám zde také biologický základ pro recidivu násilných trestných činů,“ říká Raine, profesorka University of Pennsylvania a autorka knihy. Anatomie násilí: Biologické kořeny zločinu, vypráví Čerstvý vzduchje Terry Gross.

Raine říká, že toto přehodnocení násilných zločinců by mohlo potenciálně pomoci nasměrovat, jak přistupujeme k prevenci kriminality a rehabilitaci.

„Myslím, že vězni [[]] nejsou motivováni ke změně,“ říká, „protože si jen myslí, že jsou špatní a zlí lidé. Pokud bychom znovu pojali recidivistický zločin jako zločinnou poruchu, učinili bychom je přístupnějšími? na léčbu? "

Klíčovou otázkou, která Raineho zaměstnává, je však otázka trestu a otázka trestu smrti.

„Jednoduše řečeno,“ říká, „pokud špatné mozky způsobují špatné chování, pokud mozková dysfunkce zvyšuje pravděpodobnost, že se někdo stane pachatelem trestné činnosti - násilným pachatelem - a pokud příčiny mozkové dysfunkce přijdou relativně brzy v životě. plně zodpovídáme toho dospělého jedince? "

„Tady musím být opatrný. Žádný osud tu není. Biologie není úděl a je to víc než biologie, a je zde spousta faktorů, o kterých se tu bavíme, a jeden faktor, jako je prefrontální dysfunkce nebo nízká srdeční frekvence, není Nedělá z vás zločince. Ale co kdyby byla zaškrtnuta všechna políčka? Co když jste měli porodní komplikace a byli jste vystaveni toxinům a měli jste nízkou klidovou tepovou frekvenci a měli jste gen, který zvyšuje pravděpodobnost násilí, atd. Cetera, et cetera, věci, které se dějí na začátku života. Chci tím říct, že za to nemůžeš. Jak potom ve jménu spravedlnosti můžeme skutečně považovat toho jednotlivce za tak zodpovědného jako my. a trestat je stejně jako my - včetně smrti? "

Hlavní body rozhovoru

O studiu psychopatů

„Nejpozoruhodnější věc, kterou jsem našel při spolupráci s psychopaty, je. Vždycky byli zábavní. Vždy byli zajímaví a nejvíc mě fascinovalo, jak se mnou mohli manipulovat a manipulovat. “

Adrian Raine studoval mozky násilných zločinců, včetně mozku sériového vraha Randyho Krafta, alias „dálničního vraha“. University of Southern California skrýt titulek

Adrian Raine studoval mozky násilných zločinců, včetně mozku sériového vraha Randyho Krafta, alias „dálničního vraha“.

University of Southern California

O možné korelaci mezi expozicí olova a násilím

„V 70., 80. a 90. letech se v Americe stupňovalo násilí. Co to způsobilo? No, jedna hypotéza: Byl to nárůst ekologického prvenství v 50., 60. a 70. letech. Víte, olovo například v plynu. Takže v padesátých letech si malá batolata hrála venku, strkala prsty do špíny, strčila si prsty do pusy a absorbovala olovo. O dvacet let později se stali další generací násilných zločinců, protože násilí vrcholí asi v 19 nebo 20. Potom se v devadesátých letech začne snižovat násilí, jak se to děje. Co to částečně vysvětluje? Snížení olova v životním prostředí. Ve skutečnosti, pokud mapujete úrovně environmentálního olova v průběhu času jako a mapovat to na změnu násilí v průběhu času, lead může vysvětlit 91 procent těchto změn. A pro mě je to jediná příčina, která může vysvětlit prudký nárůst násilí od 70., 80. a 90. let a také pokles, který jsme zažili. “

O tom, co pro něj znamená skutečnost, že má sken mozku podobný sériovému vrahovi Randy Kraftovi

„Víš, přemýšlíš, co mě za ty čtyři roky ve vězení s nejvyšší ostrahou postavilo na jednu stranu mříží, když jsem s někým dělal rozhovor, když by to mohlo mít jiný životní směr a další faktory v mém životě Obrátil jsem se právě naopak? Mám nízkou klidovou tepovou frekvenci. Jsem trochu hledač stimulace a ano, mám sken mozku jako sériový vrah. Jako dítě jsem měl špatnou výživu ... Co mi bránilo v tom, abych se například stal vrahem nebo se stal násilným pachatelem? Byl jsem asociální od 9 do 11 let. Byl jsem v gangu, kouřil cigarety, zapaloval poštu, nechal auto unavuje mě ... Ale zaujalo mě: Proč jsem nezůstal na této cestě? A je to oblast, v níž musíme udělat mnohem více: ochranné faktory. Co chrání některé lidi, kteří mají některé rizikové faktory, před Vlastně se stávám pachatelem? Myslím, že například v životě jsem měl rodiče, kteří mě měli rádi. Vždycky jsem se cítil milován. Vždycky jsem měl střechu nad hlavou. vždy bezpečné prostředí. A pokračoval jsem se svými bratry a sestrami. You know, and maybe that's the critical ingredient: some love."

On changing his mind about the death penalty after being the victim of a violent crime

"At that point in time, I'd always been against the death penalty. I mean, I'm from England. We don't have the death penalty there, you know. You just think, 'That's crazy, having the death penalty.' After being that victim, I changed my mind about that because it made me feel more about victims' experience and how maybe — maybe in some cases — it could give them a sense of closure. Now I would not be ruled out of the jury on a death penalty case, but I'm not proud of that."

Related NPR Stories

Author Interviews

'Less Than Human': The Psychology Of Cruelty

On reconciling the victim part of him with the criminologist part of him

"I'm a Jekyll and Hyde. So there's a Dr. Jekyll inside of me that's done the research, seen these risk factors, done longitudinal studies, documented these early risk factors beyond the individual's control that moves them into a criminal way of life, and that Dr. Jekyll is saying, 'You know, you can't ignore this. You can't turn a blind eye to the biology of violence and the social factors, too.' But there's a Mr. Hyde inside of me ranting and raving and saying, 'Look, I don't want sob stories. I don't want excuses. There's a cause for all behavior. We can always find a cause for behavior. . It comes from the brain: So what? We found the cause. OK, great.'

"You know, what about the victim? What about how they feel and what about that sense of retribution, you know? What about deterrence? So, I mean, I go backwards and forwards on this, and I bet I'll change my mind again at some point in time. . The scientist inside of me says, 'You know, that deterrence aspect — especially to capital punishment — that's not working,' and I don't think the science really shows it, too, but . there's a part of me that says, 'It's an eye for an eye and a tooth for a tooth and a pound of flesh: My throat was slit, his throat should be slit.' I mean, that's just how you feel as a victim. . Kids need to be socialized and punished for bad behavior, and doesn't that also apply as adults? If you buy into the argument, that Dr. Jekyll inside of me says then all bets are off: Nobody's responsible. You can't have that. That's what Mr. Hyde says."


Is there a biological basis for different accents? - Biologie

Professor Declan Murphy and colleagues Dr. Michael Craig and Dr. Marco Catani from the Institute of Psychiatry at King's College London say they have found differences in the brain which may provide a biological explanation for psychopathy.

Psychopathy is strongly associated with serious criminal behavior (rape, murder, etc.) and repeat offending but despite its heinous aspects the biological basis of psychopathy has remained poorly understood. Some investigators also attribute social causes in explaining antisocial behaviours. To date, nobody has investigated the 'connectivity' between the specific brain regions implicated in psychopathy.

The new research investigated the brain biology of psychopaths with convictions that included attempted murder, manslaughter, multiple rape with strangulation and false imprisonment. Using the Diffusion Tensor Imaging technique (DT-MRI) the researchers say they have highlighted biological differences in the brain which may underpin these types of behavior and provide a more comprehensive understanding of criminal psychopathy.

Dr Michael Craig said, "If replicated by larger studies the significance of these findings cannot be underestimated. The suggestion of a clear structural deficit in the brains of psychopaths has profound implications for clinicians, research scientists and the criminal justice system."

Earlier studies had suggested that dysfunction of specific brain regions might underpin psychopathy. Such areas of the brain were identified as the amygdale, ie the area associated with emotions, fear and aggression, and the orbitofrontal cortex (OFC), the region which deals with decision making. There is a white matter tract that connects the amygdala and OFC, which is called the uncinate fasciculus (UF). However, nobody had ever studied the UF in psychopaths. The team from King's used an imaging method called in vivo diffusion tensor magnetic resonance imaging (DT-MRI) tractography to analyse the UF in psychopaths.

They found a significant reduction in the integrity of the small particles that make up the structure of the UF of psychopaths, compared to control groups of people with the same age and IQ. Also, the degree of abnormality was significantly related to the degree of psychopathy. These results suggest that psychopaths have biological differences in the brain which may help to explain their offending behaviours.

Craig added: 'This study is part of an ongoing programme of research into the biological basis of criminal psychopathy. It highlights that exciting developments in brain imaging such as DT-MRI now offer neuroscientists the potential to move towards a more coherent understanding of the possible brain networks that underlie psychopathy, and potentially towards treatments for this mental disorder.'

The results of their study are outlined in the paper 'Altered connections on the road to psychopathy', published in Molecular Psychiatry.


Is there a biological basis for the whole "gender debate"?

Iɽ like to ask you a question which really bugs me for a long time and sorry if this was discussed here earlier (I didn't find anything though). But Iɽ like to go more into detail.

Surely most of you - especially if you are from the US (I am not, so I could err here) - may have encountered the whole gender debate. That is, if you identify yourself as x-gender (where "x" may be an arbitrary name). On the internet, I've only encountered jokes about this (for example, identifiying as "attack helicopter" is one of those mocking jokes) or people who seriously claim that there exist that many genders, which especially occurs on platforms as tumblr.

But I really can't find any scientific work/paper (psychological, neurobiological, biological . ) on this case. Why is that so? Or did I simply have searched wrong? How sharp is the boundary between 'sex' and 'gender'? Wouldn't it be more precise to speak about 'gender roles' rather than 'gender'?

However, what I know is that there exist differences, especially in the brain, which could lead to more masculine or feminine behaviour and/or traits. And of course, there is the state of intersex where an individual exhibits both male and female attributes or genitals.

But - as my opinion is currently - this doesn't justify some arbitrary names which you then can call your 'gender'. For me, this looks like people invent some things in order to protect themselves from other inner problems or to feel somehow special. Anyway, all this above currently works only as my hypothesis, but Iɽ like to know. I live in order to find truth and knowledge and I am not interested in ideological wars because science should be objective enough to give evidence or refute such claims.

So the goal of this thread shall be to find scientific evidence in order to finally shatter this debate (if it ever was one). We shall only acceppt peer-reviewed, solid papers or studies. And please restrain yourselves from jokes or other things that may be ideological in favor of one side. The whole internet is full enough of this.

EDIT: Thank you all for your responses, didn't expect THAT much resonance! Although I don't have the time to equally answer and participate to all your responses, I'll make sure to at least read them all!


Biological explanations of criminal behavior

There is a growing literature on biological explanations of antisocial and criminal behavior. This paper provides a selective review of three specific biological factors – psychophysiology (with the focus on blunted heart rate and skin conductance), brain mechanisms (with a focus on structural and functional aberrations of the prefrontal cortex, amygdala, and striatum), and genetics (with an emphasis on gene-environment and gene-gene interactions). Overall, understanding the role of biology in antisocial and criminal behavior may help increase the explanatory power of current research and theories, as well as inform policy and treatment options.

A growing body of literature has indicated the importance of considering neurobiological factors in the etiology of antisocial and criminal behavior. Behaviors, including criminality, are the result of complex, reciprocally influential interactions between an individual’s biology, psychology, and the social environment (Focquaert, 2018). As research progresses, the misconception that biology can predetermine criminality is being rectified. Elucidating the biological underpinnings of criminal behavior and broader, related outcomes such as antisocial behavior can provide insights into relevant etiological mechanisms. This selective review discusses three biological factors that have been examined in relation to antisocial and criminal behavior: psychophysiology, brain, and genetics.

Psychofyziologie

Psychophysiology, or the levels of arousal within individuals, has become an important biological explanation for antisocial and criminal behavior. Two common psychophysiological measures are heart rate and skin conductance (i.e. sweat rate). Both capture autonomic nervous system functioning skin conductance reflects sympathetic nervous system functioning while heart rate reflects both sympathetic and parasympathetic nervous system activity. Blunted autonomic functioning has been associated with increased antisocial behavior, including violence (Baker et al., 2009 Choy, Farrington, & Raine, 2015 Gao, Raine, Venables, Dawson, & Mednick, 2010 Portnoy & Farrington, 2015). Longitudinal studies have found low resting heart rate in adolescence to be associated with increased risk for criminality in adulthood (Latvala, Kuja-Halkola, Almqvist, Larsson, & Lichtenstein, 2015 Raine, Venables, & Williams, 1990). However, there is likely a positive feedback loop whereby blunted autonomic functioning may lead to increased antisocial/criminal behavior, which in turn may reinforce disrupted physiological activity. For example, males and females who exhibited high rates of proactive aggression (an instrumental, predatory form of aggression elicited to obtain a goal or reward) in early adolescence were found to have poorer skin conductance fear conditioning in late adolescence (Gao, Tuvblad, Schell, Baker, & Raine, 2015 Vitiello & Stoff, 1997).

Theories have been proposed to explain how blunted autonomic functioning could increase antisociality. The fearlessness hypothesis suggests that antisocial individuals, due to their blunted autonomic functioning, are not deterred from criminal behavior because they do not experience appropriate physiological responses to risky or stressful situations nor potential aversive consequences (Portnoy et al., 2014 Raine, 2002). Alternatively, the sensation-seeking hypothesis suggests that blunted psychophysiology is an uncomfortable state of being, and in order to achieve homeostasis, individuals engage in antisocial behavior to raise their arousal levels (Portnoy et al., 2014 Raine, 2002).

Another mechanism that could connect disrupted autonomic functioning to antisocial behavior is the failure to cognitively associate physiology responses with emotional states. Appropriately linking autonomic conditions to emotional states is important in socialization processes such as fear conditioning, which is thought to contribute to the development of a conscience. The somatic marker hypothesis (Bechara & Damasio, 2005) suggests that ‘somatic markers’ (e.g. sweaty palms) may reflect emotional states (e.g. anxiety) that can inform decision-making processes. Impairments in autonomic functioning could lead to risky or inappropriate behavior if individuals are unable to experience or label somatic changes and connect them to relevant emotional experiences. Indeed, psychopathic individuals exhibit somatic aphasia (i.e. the inaccurate identification and recognition of one’s bodily state Gao, Raine, & Schug, 2012). Moreover, blunted autonomic functioning impairs emotional intelligence, subsequently increasing psychopathic traits (Ling, Raine, Gao, & Schug, 2018a). Impaired autonomic functioning and reduced emotional intelligence may impede the treatment of psychopathy (Polaschek & Skeem, 2018) and disrupt development of moral emotions such as shame, guilt, and empathy (Eisenberg, 2000). Such moral dysfunction, a strong characteristic of psychopaths, may contribute to their disproportionate impact on the criminal justice system (Kiehl & Hoffman, 2011).

While there is evidence that antisocial/criminal individuals typically exhibit abnormal psychophysiological functioning, it is important to acknowledge that there are different antisocial/criminal subtypes, and they may not share the same deficits. Whereas individuals who are high on proactive aggression may be more likely to exhibit blunted autonomic functioning, individuals who are high on reactive aggression (an affective form of aggression that is elicited as a response to perceived provocation) may be more likely to exhibit hyperactive autonomic functioning (Hubbard, McAuliffe, Morrow, & Romano, 2010 Vitiello & Stoff, 1997). This may have implications for different types of offenders, with elevated autonomic functioning presenting in reactively aggressive individuals who engage in impulsive crimes and blunted autonomic functioning presenting in proactively aggressive offenders engaging in more premediated crimes. Similarly, psychopaths who are ‘unsuccessful’ (i.e. convicted criminal psychopaths) exhibit reduced heart rate during stress while those who are ‘successful’ (i.e. non-convicted criminal psychopaths) exhibit autonomic functioning similar to non-psychopathic controls (Ishikawa, Raine, Lencz, Bihrle, & LaCasse, 2001). Despite differences among subgroups, dysfunctional autonomic functioning generally remains a reasonably well-replicated and robust correlate of antisocial and criminal behavior.

Mozek

There has been increasing interest in the role of the brain in antisocial/criminal behavior. In general, research suggests that antisocial/criminal individuals tend to exhibit reduced brain volumes as well as impaired functioning and connectivity in key areas related to executive functions (Alvarez & Emory, 2006 Meijers, Harte, Meynen, & Cuijpers, 2017 Morgan & Lilienfeld, 2000), emotion regulation (Banks, Eddy, Angstadt, Nathan, & Phan, 2007 Eisenberg, 2000), decision-making (Coutlee & Huettel, 2012 Yechiam et al., 2008), and morality (Raine & Yang, 2006) while also exhibiting increased volumes and functional abnormalities in reward regions of the brain (Glenn & Yang, 2012 Korponay et al., 2017). These prefrontal and subcortical regions that have been implicated in antisocial/criminal behavior are the selective focus of this review.

Prefrontal cortex

Conventional criminal behavior has typically been associated with prefrontal cortex (PFC) structural aberrations and functional impairments (Brower & Price, 2001 Yang & Raine, 2009). The PFC is considered the seat of higher-level cognitive processes such as decision-making, attention, emotion regulation, impulse control, and moral reasoning (Sapolsky, 2004). In healthy adults, larger prefrontal structures have been associated with better executive functioning (Yuan & Raz, 2014). However, structural deficits and functional impairments of the PFC have been observed in antisocial and criminal individuals, suggesting that PFC aberrations may underlie some of the observed behaviors.

While many studies on brain differences related to criminal behavior have consisted of correlational analyses, lesion studies have provided some insight into causal neural mechanisms of antisocial/criminal behavior. The most well-known example of the effects of prefrontal lobe lesions is the case of Phineas Gage, who was reported to have a dramatic personality change after an iron rod was shot through his skull and damaged his left and right prefrontal cortices (Damasio, Grabowski, Frank, Galaburda, & Damasio, 1994 Harlow, 1848, 1868). Empirical studies suggest that prefrontal lesions acquired earlier in life disrupt moral and social development (Anderson, Bechara, Damasio, Tranel, & Damasio, 1999 Taber-Thomas et al., 2014). A study of 17 patients who developed criminal behavior following a brain lesion documented that while these lesions were in different locations, they were all connected functionally to regions activated by moral decisionmaking (Darby, Horn, Cushman, & Fox, 2018), suggesting that disruption of a neuromoral network is associated with criminality. Nevertheless, while lesion studies have implicated specific brain regions in various psychological processes such as moral development, generalizability is limited because of the heterogeneity of lesion characteristics, as well as subjects’ characteristics that may moderate the behavioral effects of the lesion.

In recent years, non-invasive neural interventions such as transcranial magnetic stimulation and transcranial electric stimulation have been used to manipulate activity within the brain to provide more direct causal evidence of the functions of specific brain regions with regard to behavior. These techniques involve subthreshold modulation of neuronal resting membrane potential (Nitsche & Paulus, 2000 Woods et al., 2016). Using transcranial electric stimulation, upregulation of the PFC has been found to decrease criminal intentions and increase perceptions of moral wrongfulness of aggressive acts (Choy, Raine, & Hamilton, 2018), providing support for the causal influence of the PFC on criminal behavior.

Importantly, there is evidence of heterogeneity within criminal subgroups. Successful psychopaths and white-collar offenders do not seem to display these prefrontal deficits (Raine et al., 2012 Yang et al., 2005). While unsuccessful psychopaths exhibit reduced PFC gray matter volume compared to successful psychopaths and non-offender controls, there are no prefrontal gray matter volume differences between successful psychopaths and non-offender controls (Yang et al., 2005). Similarly, while prefrontal volume deficits have been found in conventional criminals (i.e. blue-collar offenders), white-collar offenders do not exhibit frontal lobe reductions (Brower & Price, 2001 Ling et al., 2018b Raine et al., 2012) and in fact may exhibit increased executive functioning compared to blue-collar controls (Raine et al., 2012). Lastly, antisocial offenders with psychopathy exhibited reduced gray matter volumes in the prefrontal and temporal poles compared to antisocial offenders without psychopathy and non-offenders (Gregory et al., 2012). It is therefore important to acknowledge that there are various types of antisocial and criminal behavior that may have different neurobiological etiologies.

Amygdala

The amygdala is an important brain region that has been implicated in emotional processes such as recognition of facial and auditory expressions of emotion, especially for negative emotions such as fear (Fine & Blair, 2000 Murphy, Nimmo-Smith, & Lawrence, 2003 Sergerie, Chochol, & Armony, 2008). Normative amygdala functioning has been thought to be key in the development of fear conditioning (Knight, Smith, Cheng, Stein, & Helmstetter, 2004 LaBar, Gatenby, Gore, LeDoux, & Phelps, 1998 Maren, 2001), and appropriate integration of the amygdala and PFC has been argued to underlie the development of morality (Blair, 2007). The amygdala is thought to be involved in stimulus-reinforcement learning that associates actions that harm others with the aversive reinforcement of the victims’ distress and in recognizing threat cues that typically deter individuals from risky behavior. However, amygdala maldevelopment can lead to a diminished ability to recognize distress or threat cues disrupting the stimulus-reinforcement learning that discourages antisocial/criminal behavior (Blair, 2007 Sterzer, 2010). Indeed, while reduced amygdala volume in adulthood has been associated with increased aggressive and psychopathic characteristics from childhood to early adulthood, it is also associated with increased risk for future antisocial and psychopathic behavior (Pardini, Raine, Erickson, & Loeber, 2014).

Although the amygdala has been implicated in criminal behavior, there may be important differences between subtypes of offenders. Whereas psychopathic antisocial individuals may be more likely to exhibit cold, calculating forms of aggression, non-psychopathic antisocial individuals may be more likely to engage in impulsive, emotionally-reactive aggression (Glenn & Raine, 2014). Research suggests the former may exhibit amygdala hypoactivity and the latter, amygdala hyperactivity (Raine, 2018a). Indeed, violent offenders have been found to exhibit increased amygdala reactivity in response to provocations (da Cunha-Bang et al., 2017). Spousal abusers have also been found to exhibit increased amygdala activation when responding to aggressive words compared to nonabusers (Lee, Chan, & Raine, 2008). In a community sample of healthy adults, psychopathy scores were negatively related to amygdala reactivity while antisocial personality disorder scores were positively associated with amygdala reactivity after adjusting for overlapping variance between psychopathy and antisocial personality disorder (Hyde, Byrd, Votruba-Brzal, Hariri, & Manuck, 2014). Nevertheless, more research is needed to determine whether the presence of callous-unemotional traits (e.g. lack of guilt Lozier, Cardinale, VanMeter, & Marsh, 2014 Viding et al., 2012) or severity of antisocial behavioral traits (Dotterer, Hyde, Swartz, Hariri, & Williamson, 2017 Hyde et al., 2016) are most relevant to the observed amygdala hypo-reactivity.

Striatum

The striatum has recently garnered more attention as a region that could be implicated in the etiology of criminal behavior because of its involvement in reward and emotional processing (Davidson & Irwin, 1999 Glenn & Yang, 2012). Dysfunction in the striatum has been hypothesized to be a neural mechanism that underlies the impulsive/antisocial behavior of criminals. Indeed, individuals with higher impulsive/antisocial personality traits have been found to exhibit increased activity in the striatum (Bjork, Chen, & Hommer, 2012 Buckholtz et al., 2010 Geurts et al., 2016). Psychopathic individuals, compared to non-psychopathic individuals, demonstrate a 9.6% increase in striatal volumes (Glenn, Raine, Yaralian, & Yang, 2010). Moreover, striatal enlargement and abnormal functional connectivity of the striatum has specifically been associated with the impulsive/antisocial dimension of psychopathy (Korponay et al., 2017), suggesting this dimension of psychopathy is related to reward processes (Hare, 2017).

While much of the literature on striatal abnormalities in antisocial individuals has focused on psychopathic individuals, there is some evidence that offenders in general exhibit striatal abnormalities. Increased volume (Schiffer et al., 2011) and increased reactivity to provocations (da Cunha-Bang et al., 2017) have both been found in violent offenders as compared to non-offendersMoreover, weak cortico-striatal connectivity has been associated with increased frequency of criminal convictions (Hosking et al., 2017). In contrast, one study found reduced striatal activity to be associated with antisocial behavior (Murray, Shaw, Forbes, & Hyde, 2017). While more research is needed, current literature suggests that striatal deviations are linked to criminal behavior. One important consideration for future studies is to determine a consistent operationalization for the striatum, as some studies examine the dorsal striatum (i.e. putamen and caudate Yang et al., 2015), others assess the corpus striatum (i.e. putamen, caudate, and globus pallidus Glenn et al., 2010), and still others analyze the role of the ventral striatum (i.e. nucleus accumbens and olfactory tubercle Glenn & Yang, 2012) in relation to antisocial/criminal behavior.

The neuromoral theory of antisocial behavior

Abnormalities in brain regions other than the PFC, amygdala, and striatum are also associated with antisocial behavior. The neuromoral theory of antisocial behavior, first proposed by Raine and Yang (2006), argued that the diverse brain regions impaired in offenders overlap significantly with brain regions involved in moral decision-making. A recent update of this theory (Raine, 2018b) argues that key areas implicated in both moral decision-making and the spectrum of antisocial behaviors include frontopolar, medial, and ventral PFC regions, and the anterior cingulate, amygdala, insula, superior temporal gyrus, and angular gyrus/temporoparietal junction. It was further hypothesized that different manifestations of antisocial behavior exist on a spectrum of neuromoral dysfunction, with primary psychopathy, proactive aggression, and life-course persistent offending being more affected, and secondary psychopathy, reactive aggression, and crimes involving drugs relatively less affected. Whether the striatum is part of the neural circuit involved in moral decision-making is currently unclear, making its inclusion in the neuromoral model debatable. Despite limitations, the neuromoral model provides a way of understanding how impairments to different brain regions can converge on one concept – impaired morality – that is a common core to many different forms of antisocial behaviors.

One implication of the model is that significant impairment to the neuromoral circuit could constitute diminished criminal responsibility. Given the importance of a fully developed emotional moral capacity for lawful behavior, moral responsibility would appear to require intactness of neuromoral circuity. To argue that the brain basis to moral thinking and feeling are compromised in an offender comes dangerously close to challenging moral responsibility, a concept which in itself may be just a short step removed from criminal responsibility.

Genetics

There is increasing evidence fora genetic basis of antisocial/criminal behavior. Behavioral genetic studies of twins and adoptees have been advantageous because such designs can differentiate the effects of genetics and environment within the context of explaining variance within a population (Glenn & Raine, 2014). Additionally, a variety of psychological and psychiatric constructs associated with antisociality/criminality, such as intelligence, personality, and mental health disorders, have been found to be heritable (Baker, Bezdjian, & Raine, 2006). While individual study estimates vary, meta-analyses have suggested the level of heritability of antisocial behavior is approximately 40�% (Raine, 2013). Shared environmental factors have been estimated to explain approximately 11�% of the variance in antisocial/criminal behavior and non-shared environmental influences approximately 31�% (Ferguson, 2010 Gard, Dotterer, & Hyde, 2019). However, the heritability of antisocial/criminal behaviors vary in part based upon the specific behaviors examined (Burt, 2009 Gard et al., 2019).

Inspired by prominent theories of the neurobiology of aggression, there have been several candidate genes implicated in the serotonergic and catecholaminergic neurobiological systems that have been examined in relation to antisocial/criminal behavior (Tiihonen et al., 2015). However, a meta-analysis of genetic variants related to antisocial/criminal behavior yielded null results at the 5% significance level (Vassos, Collier, & Fazel, 2014). Nevertheless, genes do not operate in isolation, thus it is important to consider the context in which genes are activated.

Gene-environment (G x E) interactions have garnered increasing attention over the years, as these can increase risk for antisocial behavior and/or produce epigenetic changes within individuals. Longitudinal studies and meta-analyses have documented the moderating effect of the monoamine oxidase A (MAOA) gene on the relationship between maltreatment and antisocial behaviors, with the maltreatment-antisocial behavior relationship being stronger for individuals with low MAOA than high MAOA (Byrd & Manuck, 2014 Caspi et al., 2002 Fergusson, Boden, & Horwood, 2011 Kim-Cohen et al.,2006). Similarly, in a large study of African-American females, having the A1 allele of the DRD2 gene or a criminal father did not individually predict antisocial outcomes, but having both factors increased risk for serious delinquency, violent delinquency, and police contacts (Delisi, Beaver, Vaughn, & Wright, 2009). This type of G x E interaction reflects how genotypes can influence individuals’ sensitivity to environmental stressors. However, there may be important subgroup differences to consider when examining genetic risk for criminal behavior. For example, low-MAOA has been associated with higher risk for violent crime in incarcerated Caucasian offenders but not incarcerated non-Caucasian offenders (Stetler et al., 2014). Additionally, high-MAOA may protect abused and neglected Caucasians from increased risk of becoming violent or antisocial, but this buffering effect was not found for abused and neglected non-Caucasians (Widom & Brzustowicz, 2006). Thus, while the MAOA gene has been associated with antisocial/criminal behavior, there are still nuances of this relationship that should be considered (Goldman & Rosser, 2014).

Another way in which G x E interactions manifest themselves is when environmental stressors result in epigenetic changes, thus becoming embedded in biology that result in long-term symptomatic consequences. For example, females exposed to childhood sex abuse have exhibited alterations in the methylation of the 5HTT promoter region, which in turn has been linked to subsequent antisocial personality disorder symptoms (Beach, Brody, Todorov, Gunter, & Philibert, 2011). There has been a growing body of work on such epigenetic mechanisms involved in the biological embedding of early life stressors and transgenerational trauma (Kellermann, 2013 Provencal & Binder, 2015). Thus, just as biological mechanisms can influence environmental responses, environmental stressors can affect biological expressions.

While genes may interact with the environment to produce antisocial/criminal outcomes, they can also interact with other genes. There is evidence that dopamine genes DRD2 and DRD4 may interact to increase criminogenic risk (Beaver et al., 2007 Boutwell et al., 2014). The effect of the 7-repeat allele DRD4 is strengthened in the presence of the A1 allele of DRD2, and has been associated with increased odds of committing major theft, burglary, gang fighting, and conduct disorder (Beaver et al., 2007 Boutwell et al., 2014). However, there is some evidence that DRD2 and DRD4 do not significantly affect delinquency abstention for females (Boutwell & Beaver, 2008). Thus there may be demographic differences that moderate the effect of genetic interactions on various antisocial outcomes (Dick, Adkins, & Kuo, 2016 Ficks & Waldman, 2014 Rhee & Waldman, 2002 Salvatore & Dick, 2018), and such differences warrant further research.

Interactions between biological factors

Importantly, biological correlates of antisocial and criminal behavior are inextricably linked in dynamical systems, in which certain processes influence others through feedback loops. While a detailed summary is beyond the scope of this review, some interactions between biological mechanisms are briefly illustrated here. Within the brain, the PFC and amygdala have reciprocal connections, with the PFC often conceptualized as monitoring and regulating amygdala activity (Gillespie, Brzozowski, & Mitchell, 2018). Disruption of PFC-amygdala connectivity has been linked to increased antisocial/criminal behavior, typically thought to be due to the impaired top-down regulation of amygdala functioning by the PFC. Similarly, the brain and autonomic functioning are linked (Critchley, 2005 Wager et al., 2009) output from the brain can generate changes in autonomic functioning by affecting the hypothalamic-pituitary-adrenal axis, but autonomic functions also provide input to the brain that is essential for influencing behavioral judgments and maintaining coordinated regulation of bodily functions (Critchley, 2005). While not comprehensive, these examples illustrate that biological systems work together to produce behavior.

Implications

While biological processes can contribute to antisocial/criminal behavior, these do not guarantee negative outcomes. Considering that many of the aforementioned biological risk factors are significantly influenced by social environment, interventions in multiple spheres may help mitigate biological risks for antisocial behavior.

With regard to psychophysiological correlates of antisocial behavior, research suggests differential profiles of arousal impairment depending on the type of antisocial behavior (Hubbard et al., 2010 Vitiello & Stoff, 1997). Treatments designed to address the issues associated with psychophysiological differences are typically behavioral in nature, targeted at associated symptoms. Studies of mindfulness have suggested its utility in improving autonomic functioning (Delgado-Pastor, Perakakis, Subramanya, Telles, & Vila, 2013) and emotion regulation (Umbach, Raine, & Leonard, 2018), which may better help individuals with reactive aggression and hyperarousal. Hypo-arousal has been associated with impaired emotional intelligence (Ling et al., 2018a), but emotional intelligence training programs have shown some promise in reducing aggression and increasing empathy among adolescents and increasing emotional intelligence among adults (Castillo, Salguero, Fernandez-Berrocal, & Balluerka, 2013 Hodzic, Scharfen, Ropoll, Holling, & Zenasni, 2018), and in reducing recidivism (Megreya, 2015 Sharma, Prakash, Sengar, Chaudhury, & Singh, 2015).

Regarding healthy neurodevelopment, research has supported a number of areas to target. Poor nutrition, both in utero and in early childhood, have been associated with negative and criminal outcomes (Neugebauer, Hoek, & Susser, 1999). Deficits of omega-3 fatty acids have been linked with impaired neurocognition and externalizing behavior (Liu & Raine, 2006 McNamara & Carlson, 2006). The opposite relationship is also supported increased intake of omega-3 fatty acids has been associated with a variety of positive physical and mental health outcomes (Ruxton, Reed, Simpson, & Millington, 2004), increased brain volume in regions related to memory and emotion regulation (Conklin et al.,2007), and reduction in behavioral problems in children (Raine, Portnoy, Liu, Mahoomed, & Hibbeln, 2015). Studies examining the effect of nutritional supplements have suggested that reducing the amount of sugar consumed by offenders can significantly reduce offending during incarceration (Gesch, Hammond, Hampson, Eves, & Crowder, 2002 Schoenthaler, 1983). Thus, nutritional programs show some promise in reducing antisocial and criminal behavior.

A healthy social environment is also crucial for normative brain development and function. Early adversity and childhood maltreatment have been identified as significant risk factors for both neurobiological and behavioral problems (Mehta et al., 2009 Teicher et al., 2003 Tottenham et al., 2011). A review of maltreatment prevention programs supports the efficacy of nurse-family partnerships and programs that integrate early preschool with parent resources in reducing childhood maltreatment (Reynolds, Mathieson, & Topitzes, 2009). Promoting healthy brain development in utero and in crucial neurodevelopmental periods is likely to reduce externalizing behaviors, as well as other psychopathology.

Knowing that the social context could help to buffer biological risks is promising because it suggests that changing an individual’s environment could mitigate biological criminogenic risk. Rather than providing a reductionist and deterministic perspective of the etiology of criminal behavior, incorporating biological factors in explanations of antisocial/criminal behaviors can highlight the plasticity of the human genome (Walsh & Yun, 2014). They can also provide a more holistic understanding of the etiologies of such behavior. For example, sex differences in heart rate have been found to partially explain the gender gap in crime (Choy, Raine, Venables, & Farrington, 2017). Social interventions that aim to provide an enriched environment can be beneficial for all, but may be particularly important for individuals at higher biological risk for antisocial behavior. While biological explanations of antisocial and criminal behavior are growing, they are best thought of as complementary to current research and theories, and a potential new avenue to target with treatment options.


Obsah

Zoology Edit

For some clades covered by the International Code of Zoological Nomenclature, several additional classifications are sometimes used, although not all of these are officially recognized.

Name Latin prefix Příklad 1 Příklad 2
Magnorder magnus, 'large, great, important' Boreoeutheria
Superorder super, 'above' Euarchontoglires Parareptilia
Grandorder grand, 'large' Euarchonta
Mirorder mirus, 'wonderful, strange' Primatomorpha
Order Primates Procolophonomorpha
Suborder sub, 'under' Haplorrhini Procolophonia
Infraorder infra, 'below' Simiiformes Hallucicrania
Parvorder parvus, 'small, unimportant' Catarrhini

In their 1997 classification of mammals, McKenna and Bell used two extra levels between superorder and order: grandorder a mirorder. [4] Michael Novacek (1986) inserted them at the same position. Michael Benton (2005) inserted them between superorder and magnorder instead. [5] This position was adopted by Systema Naturae 2000 and others.

Botany Edit

In botany, the ranks of subclass and suborder are secondary ranks pre-defined as respectively above and below the rank of order. [6] Any number of further ranks can be used as long as they are clearly defined. [6]

The superorder rank is commonly used, with the ending -anae that was initiated by Armen Takhtajan's publications from 1966 onwards. [7]

The order as a distinct rank of biological classification having its own distinctive name (and not just called a higher genus (genus summum)) was first introduced by the German botanist Augustus Quirinus Rivinus in his classification of plants that appeared in a series of treatises in the 1690s. Carl Linnaeus was the first to apply it consistently to the division of all three kingdoms of nature (then [mineral]]s, plants, and animals) in his Systema Naturae (1735, 1st. Ed.).

Botany Edit

For plants, Linnaeus' orders in the Systema Naturae and the Species Plantarum were strictly artificial, introduced to subdivide the artificial classes into more comprehensible smaller groups. When the word ordo was first consistently used for natural units of plants, in 19th century works such as the Prodromus of de Candolle and the Genera Plantarum of Bentham & Hooker, it indicated taxa that are now given the rank of family. (Vidět ordo naturalis, 'natural order'.)

In French botanical publications, from Michel Adanson's Familles naturelles des plantes (1763) and until the end of the 19th century, the word famille (plural: familles) was used as a French equivalent for this Latin ordo. This equivalence was explicitly stated in the Alphonse De Candolle 's Lois de la nomenclature botanique (1868), the precursor of the currently used International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants.

In the first international Rules of botanical nomenclature from the International Botanical Congress of 1905, the word family (familia) was assigned to the rank indicated by the French famille, while order (ordo) was reserved for a higher rank, for what in the 19th century had often been named a cohors [9] (plural cohortes).

Some of the plant families still retain the names of Linnaean "natural orders" or even the names of pre-Linnaean natural groups recognised by Linnaeus as orders in his natural classification (e.g. Palmae nebo Labiatae). Such names are known as descriptive family names.

Zoology Edit

In zoology, the Linnaean orders were used more consistently. That is, the orders in the zoology part of the Systema Naturae refer to natural groups. Some of his ordinal names are still in use (e.g. Lepidoptera for the order of moths and butterflies Diptera for the order of flies, mosquitoes, midges, and gnats). [ Citace je zapotřebí ]

Virology Edit

In virology, the International Committee on Taxonomy of Viruses's virus classification includes fifteen taxa to be applied for viruses, viroids and satellite nucleic acids: realm, subrealm, kingdom, subkingdom, phylum, subphylum, class, subclass, order, suborder, family, subfamily, genus, subgenus, and species. [10] There are currently fourteen viral orders, each ending in the suffix -virales. [11]


Podívejte se na video: David Icke - Questions from Davids fans. - rozhovor s otázkami fanoušků - CZ titulky (Listopad 2021).